Veszprém a jeho zoo

Publikováno: leden 2019

Na podzim se objevil v Budapešti kolega z Olomouce. Nepřijel ale za mnou, nýbrž za jedním člověkem z Maďarského přírodovědného muzea, se kterým už roky spolupracuje. Tato skutečnost však vůbec nebránila tomu, abychom společně podnikli nějaký výlet či výšlap. Při plánovaní víkendové aktivity kolega vyslovil na mě poněkud nezvyklé přání, že by rád navštívil nějakou jinou zoo než budapešťskou, neb v té už byl podle svých slov minimálně 5x. Jen pro upřesnění, já v budapešťské zoo byla jednou a ještě k tomu v naprosto kekelózním počasí, a proto než moje rádoby vědecká kariéra pro nedostatek financí skončí, musím se tam ještě vydat. Zasedli jsme každý ke svému internetu a po nějaké době googlení se shodli, že naším cílem bude zoo ve Veszprému, městě vzdáleném cca 15 km od Balatonu. Mým přáním bylo navštívit i centrum města, protože když už tam jedeme, chci vidět co nejvíce.

V plánu bylo vyrazit v neděli ráno rychlíkem z Kelenföldu. Po krátké diskuzi jsme si koupili v automatu lístek jenom tam s tím, že Veszprém je přece velké město, takže bude nebude problém sehnat tam jízdenku nazpět. Automat dal každému lísky hned dva, protože na jednom byla vytištěna jízdenka a na druhém rychlíkový příplatek. Jasně, proč šetřit papírem? Mimochodem, koupí zpáteční jízdenky se papír neušetří, protože se zpáteční jízdenka stejně vytiskne zvlášť, jak jsem zjistila při předchozím výletu do Vácu. A co u pokladny? K tomu se dostanu na konci. Další překvapení přišlo v moment, kdy jsme se společně s ostatními cestujícími dostavili na nástupiště, které bylo avizováno tabulí dole v průchodu. Z perónu nás totiž velmi záhy vypakovala průvodčí. Nerozuměla jsem ji ani slovo, ale soudě podle gestikulace a chování ostatních trousících se zpět do podchodu, nemáme na nástupišti co dělat. Avšak tabule s odjezdy hlásala stále to stejné nástupiště. Až asi 3 minuty před odjezdem, kdy i ostatní začali netrpělivě přešlapovat z nohy na nohu, se najednou objevilo, že vlak odjíždí z úplně jiného nástupiště! Podle toho, jak byl vlak plný, když jsme do něj nastoupli, usuzuji, že už tam stál nějakou dobu, ale očividně to věděli jenom někteří nebo ti, co mají ten speciální „maďarský“ smysl pro čas. Cože to je? Tento šestý smysl místních jsem začala pozorovat okamžitě po mém prvním příjezdu. Stála jsem na přechodu, čekala na zelenou a se mnou několik dalších místních. A pak přišel moment, kdy všichni vykročili na přechod a přitom ještě pořád svítila červená. Zelená naskočila o sekundu později, kdy už byli místní minimálně tři kroky napřed a já jediná ještě stála na chodníku a nechápala. Tak tohle je speciální smysl maďarský.

Naštěstí po usazení ve vlaku se už nic neočekávaného nestalo a po hodině dvacet jsme si mohli vychutnat okvětináčované veszprémské nádraží. Do zoo to bylo pěšky zhruba pět kilometrů a k mému potěšení přes centrum. Nicméně po prvním pohledu na to, co se podle mapy tvářilo jako centrum, bylo mé nadšení uzemněno. Vybetonovaná široká Kossuth Lajos utca se socialistickými budovami po stranách. Soudruzi jistě zaplesali štěstím, když byla promenáda pro dobro lidu otevřena. Naštěstí pro přesunu do uliček mířících k zoo bylo vidět, že éra komunismu dále nenapáchala větších škod.

Podle legend byl Veszprém vystavěn na sedmi vrcholcích podobně jako Řím. Zoo se nachází v jednom bočním údolíčku (Fejes-völgy) a stoupá až na vrchol přiléhajícího kopce (Gulya-domb). Údolní vstup je celkem nenápadný s malým parkovišťátkem před ním. Nicméně plné vstupné je na české zoo poměry docela vysoké: 3000 Ft. Alespoň jsme dostali mapku.

Web zoo

První co nás přivítalo byla asfaltka, plot a stavební práce. O kus dál stály staré nevzhledné ploty a klece snad z dob počátků zoo z 60. let minulého století. Oficiální název zoo je Kittenberger Kálmán Növény- és Vadaspark, tedy botanická a zoologická zahrada Kálmána Kittenbergera, pojmenovaná po maďarském dobrodruhovi, sběrateli a biologovi (ve skutečnosti se narodil ve slovenské obci Levice, ale tehdy to byly Uhry). Kittenberg podnikl během života několik výprav do Afriky a přivezl odtamtud pěknou řádku biologických exponátů pro Maďarské přírodovědné muzeum. Je možné, že některé jeho přivezené kousky visí i v knihovně v podkroví muzea na Ludvika tér, kde jsem měla tu čest jeden měsíc pobývat. Samotná zoo je rozdělena na dvě části. Ta první, údolní, stále obsahuje staré expozice s původními klecemi a ubikacemi pro chovaná zvířata. Ta druhá, vrcholová, otevřená v roce 2012 prochází kolem nových prostorných výběhů, voliér a pavilonů zejména s africkou a asijskou faunou. A jako bonus Dinopark s výhledem na veszprémský hrad. Některé expozice, hlavně ty v údolní části, byly návštěvníkům nepřístupné, ale zpoza plotu jsme viděli, že tam tečou forinty proudem, aby nahradily staré expozice novými výběhy součastných standardů. Ocenili jsme přítomnost dvojjazyčných popisků zvířat a do dokonce v takovém rozsahu, že oba jazyky byly rovnocenné obsahem informací. Co jsme naopak neocenili, respektive nás lehce šokovalo, bylo chování místních návštěvníků. Ač tabulky nekrmte či nehlaďte zvířata visely na každém roku, pro mnohé varování vůbec neplatilo. Navíc některá zvířata (zejména kozy, lamy a antilopy) na to očividně byla zvyklá, protože při příchodu návštěvníka k expozici vystartovala somrovat, co kdyby z nich káplo něco dobrého. Nejsmutnější na tom všem bylo, že rodiče, kteří by měli jít svým potomkům příkladem, naopak nabádali své ratolesti k nekalostem. Viděli jsme maminku, kterak ukazovala svému asi čtyřletému dítku, jak má nakrmit kotula trdelníkem přes mříže… Chudák zvíře.

V zahradě jsme strávili asi 5 hodin včetně několika svačin a zdrbnutí, co se za dobu od opuštění mé Alma mater stalo. Vlak zpět do Budapeště jezdil co hodinu, takže jsme měli ještě spoustu času na zpáteční procházku městem. Dominantou asi šedesátitisícového župního města je dolomitová skála vypínající se nad říčkou Séd. Na ní se rozkládá veszprémský hrad. Nejedná se o hrad v tom pravém slova smyslu, většina jeho domů je barokních, avšak jisté prameny praví, že hrad zde existoval ještě dříve než přišli první Maďaři. Mě osobně Vesrprém připoměl Olomouc: hradby, Sloup Nejsvětější Trojice, staré domy, úzké uličky a dokonce i univerzita. Pouze všudypřítomné maďarské vlaky neustále připomínaly, že jsem v jiné zemi. Z hradního vrchu je navíc pěkný výhled do všech stran včetně pohledu na další ikonu Veszprému, viadukt tyčící se nad údolím Sédu. Paneláky na horizontu si případně odmyslete.

Návrat na nádraží nám spestřil dav studentů s bágly všech velkostí a tvarů. Klasická a mnohokrát zažitá situace v maďarském podání: neděle večer a studenti směřují do hlavního města, aby v pondělí mohli zasednout do poslucháren připádně laboratoří. V normálně velké hale najednou nebylo skoro k hnutí a jediný automat na jízdenky z nám neznámého důvodu nebral karty. U poklady jízdenka stála nejenom o v přepočtu 10 korun více, ale i spotřeba papíru byla ještě vyšší než z automatu. Posuďte sami: 20 cm jízdenka zpět na Kelenföld včetně rychlíkového příplatku. Dalších 10 cm účtenka (nyugta) a jako bonus dalších 8 cm jako doklad platby kartou. To vše na pevném termopapíře. A pak se člověk nemůže divit, že nejsou v této zemi peníze na jiné věci. Nakonec stačilo se jen nasoukat do sardinkového vlaku a užít si zpáteční cestu do Budapeště.