Hortobágyi Nemzeti Park a okolí

Publikováno: listopad 2018

Hortobážský národní park na východě země je vyhlášenou ptačí oblastí, kam každý rok zavítá tisíce návštěvníků ze všech koutů Evropy. Nejvyhledávanější je bezesporu podzimní migrace jeřábů popelavých (maďarsky daru), kteří táhnou ze severu Evropy do svých afrických zimovišť. Tehdy se na hortobážské pusztě zastaví více jak sto tisíc jeřábů. Mě tento významný ptáčkařský moment potkal na podzim 2014 zásluhou mých ptáčkařských a ornitologických přátel. Vlastně se jednalo i o moje první pořádné setkání se zemi maďarskou. Výlet přes most do Ostřihomi ve dvě v noci s promilí vína v krvi v květnu 2011 při zoologické exkurzi na Slovensko nepočítám, nicméně nepopírám, že pohled u slovenské obce Chľaba na Dunaj ztrácející se zeleni pohoří Börzsöny mě uzemnil už tehdy, netušíc, že se tam někdy podívám pořádně.

Ale zpět k Hortobágyi NP. Expedice v roce 2014 za jeřáby byla, jak většina zoologických akcí, typickým nápadem na poslední chvíli alá jak využít prodloužený víkend na konci října? V úterý se rozhodlo, v pátek jelo. Narychlo jsme přes Booking.com zarezervovali typický vesnický domek v Tiszacsege (tehdy pro mě naprosto nepřelouskatelná kombinace písmen) a vyrazili se zastávkou v Mikulově vstříc maďarské pusztě. Jak zmíním později znova, ukázalo se, že alespoň základní znalost maďarštiny je pro přežití v hortobážské oblasti klíčová. Místní mluví jenom mateřštinou, případně lámanou němčinou. Díky ní nás zachránil kolega, který tento germánský jazyk aktivně použil po dlouhých letech a vyřešil ubytování. Nakonec byla naše expedice úspěšná, tisícihlavá hejna jeřábů a jejich všudypřítomný hlas, který v kombinaci s početností ptáků připomíná start letadla. Protože jejich největší aktivita bývá za rozbřesku a soumraku, kdy opouštějí nebo přilétají na nocoviště, využívali jsme zbytku dne na doprovodné aktivity typu termální lázně, pití vína ze sámošky v Tiszacsege, návštěva Debrecenu nebo vychutnávání si místních specialit jako je halászlé (hustá rybí polévka), jókai bableves (ještě hustější fazolová polévka) nebo hortobágyi palacsinta (palačinka plněná obvykle telecím masem a zalitá omáčkou připomínající paprikáš a smetanou) v některém z místních hostinců zvaných csárda. Z ptáčkařského hlediska je konec října obdobím, kdy se dají pořádně vidět jenom jeřábi a při troše štěstí i dropi velcí (túzok). Konec září je podle známých lepší, protože letní „špeky“ ještě všechny neodletěly a první jeřábi ze severu už přilétají (a několik desítek jedinců tady bývá i přes léto).

Na zoologické exkurzi v květnu 2018 (stejná exkurze jako ta před sedmi lety, tentokrát v roli vyučující) jsme s kamarádkou seděly v kolibě kdesi pod Tatrami a vzpomínaly na onen výlet na Hortobágy. Zkonstatovaly jsme, že by nebylo od věci expedici zopakovat v nadcházejícím létě, ať si užijeme i ony pro nás ptačí „špeky“ případně „lajfry" typu mandelík hajní (szalakóta), dudek chocholatý (búbos banka), vlha pestrá (gyurgyalag), poštolka rudonohá (kék vércse), kolpík bílý (kanalasgém), volavka vlasatá (üstökösgém), červená (vörös gém) či sýček obecný (kuvik). Jasně, někteří mohou namítat, že tohle se dá vidět i jinde než uprostřed puszty, ale nutkání opět navštívit hortobážskou oblast bylo silné (nejen z mé strany).

Rozumnět tomu nemusíte, ale pro představu, co můžete v Hortobágyi NP vidět, ideální. Propagační video NP.

Hledání ubytování padlo na mě. Poučena z minula jsem zaplula rovnou na Airbnb, kde jsem měla alespoň nějakou jistotu, že hostitel mluví alespoň trochu anglicky. Ukázalo se, že sehnat něco v okolí klíčových bodů během turistické sezóny je kumšt i více jak měsíc před předpokládaným příjezdem. Nakonec se mi podařilo najít pěkný baráček v Tiszabábolně, což ale bylo na špatné straně řeky a dojet na námi vytyčená místa znamenalo použít přívoz přes Tiszu anebo si udělat 50 km zajížďku přes Poroszló. Pořád lepší než drátem do oka, no ni? S majitelkou jsme si vyměnily několik zpráv ohledně příjezdu a byla jsem ráda, že obě nemáme s anglickou komunikací problém. Týden před příjezdem, jsem majitelce psala, že hodláme přijet v tolik a tolik. Dostalo se mi odpovědi, že na nás bude čekat její kamarádka Marika, co bydlí v ulici. V ten moment mi lehce zatrnulo, aleten pocit se podařilo zatlačit kamsi hluboko. Mé obavy se potvrdily v moment, kdy ve vratech „našeho“ domku objevila Marika s úsměvem ve tváři a srdečným „Jó napot kívánok" (Dobrý den přeji) následovaného solidní kadencí domorodštiny a dotazy mých přátel „Co říká?“ Ne, skutečně po třech měsících v Budapešti neumím maďarsky (ač moje pasivní znalost se zlepšuje a už je na úrovni batolete) a fakt netuším, co říká. Myslím, že se mi tehdy podařilo složit jednu z mých nejdelších maďarských vět, kdy jsem byla Marice schopná říci, že v neděli budeme odjíždět ráno kolem sedmé. Obecně místní dost oceňují, když maďarsky pozdravíte nebo poděkujete, hned se na vás dívají s úsměvem (a když si zvládnete objednat jídlo, jste borci). Jen nesmíte dát najevo, že umíte něco více, jinak si budou myslet, že hovoříte plynule = jste ztraceni.

Prvním cílem cesty bylo Tisza-tavi Ökocentrum v Poroszló, ekocentrum zaměřeném na faunu Karpatské kotliny. V jeho budově, která na první pohled může připomínat kostel, se nachází soustava sladkovodních akvárií, včetně toho vůbec největšího v Evropě s objemem 535 tisíc litrů. V něm vede i tunel, takže se návštěvníci mohou podívat na dřívější obyvatele Dunaje a Tiszy, vyzy velké (viza), jesetery ruské (vágótok), hvězdnaté (sőregtok) či malé (kecsege), pěkně z blízka. Rozhodně ale stojí se zastavit i u ostatních menších akvárií a konečně zjistit, jak ve skutečnosti vypadají naše druhy ryb, které většina lidí viděla jenom na obrázku nebo na talíři. Včetně mě a to jsem jeden semestr učila cvika z ryb, protože nebylo kompetentnějších. Dále je k vidění expozice zaměřená a středoevropské plazy a obojživelníky, 3D kino a na okolních pozemcích se rozkládá minizoo opět věnovaná místní fauně. Doporučuji se také vyškrábat na ochoz vyhlídkové věže a vychutnat si výhled na městečko Poroszló na jedné straně a řeku Tiszu a její jezero na straně druhé (ve skutečnosti se jedná o přehradu a po Balatonu druhou největší vodní plochu v zemi). Jako správní turisti jsme si při vstupu koupili i lístek na výlet (kishajós kirándulás) do rákosových bludišť Tiszy a neprohloupili jsme. Hodinová vyjížďka na člunu pro cca 12 lidí je pravděpodobně doprovázena nějakým výkladem, ale protože jsme byla čtyřčlenná nemaďarsky hovořící grupa mezi maďarskými rodinami s malými dětmi, které zajímalo jen to, že jsou na člunu, kapitán se proslovu zdržel. Nicméně moc jsme ocenili jeho ochotu nám zastavit či natočit člun podle toho, kde někdo z nás uviděl zajímavý ptačí druh následovaný namířením našich dalekohledů nebo hledáčků fotovýbavy. Köszönjük szépen, nagyon szép volt! Sem by se mělo jezdit na exkurze i od nás.

Web ekocentra

Hortobágyi NP je nejstarším národním parkem Maďarska, založeným v roce 1973. Na 800 kilometrech čtverečních se rozkládá na pohled nikde nekončící rovina puszty, občas přerušená remízkem, silnicí, ptačí pozorovatelnou nebo typickým hospodářským stavením se ještě ikoničtější studnou. Kromě stepních oblastí jsou předmětem ochrany i mokřady a jezero řeky Tiszy a soustava hortobážských rybníků, Hortobágyi halastó. Poslední zmiňované jsou mezi pozorovately ptactva asi nejvyhledávanější. Představa v rákosí skotačících sýkořic vousatých vzdálených pomalu na dosah ruky nebo několikero druhů volavek a jiných u nás ne zrovna běžných vodních ptáků jistě zanechá na zádech zainteresovaného příjemné mrazení. Do oblasti se za poslední roky dost investovalo, protože od naší návštěvy v roce 2014 přibyl plot, parkoviště, informační a edukační centrum, otevírací doba a vstupné (1000 Ft pro dospělého). Což jsme jaksi při příjezdu k rybníkům v 7 ráno nevěděli a neb otevírací doba byla až o hodinu později, jako správní Češi jsme bránu do areálu obešli přes koleje a vesele vykročili k 5 km vzdálenému rybníku Kondás. Naštěstí nás nikdo neseřval a my jsme jsi mohl plně vychutnat pozorování ptactva a absenci turistů. Cesta na Kondás je lemována naučnými tabulemi v maďarštině i angličtině a několika pozorovatelnami. Po hlavní hrázi také vede úzkokolejka, která lenochy doveze až na vyhlídky a chodníčky v rákosí na břehu Kondáse a zpět. Jízdenka se dá koupit v infocentru u parkoviště za 1400 Ft. My se svezli jenom cestou zpět, průvodčí neměla problém nás vzít do vláčku bez lístku (její angličtina byla pomalu lepší než naše), a za jízdu jsme zaplatili dodatečně při odchodu (takoví škudlíni zase nejsme).

Samozřejmě jsme nevynechali ani obec Hortobágy, centrum národního parku. Největší ikonou obce se zhruba 1400 obyvateli je kamenný most přes stejnojmennou řeku zvaný Kilenclyukú híd. Doslovný překlad jeho jména přesně vystihuje jeho vzezření, je jednoduše „devitiděrný“. Vyfotit jej na začátku července bylo tak trochu umění, neb v tuto dobu byl pomalu, ale jistě, pozřen bujícím rákosem. Naštěstí byla o kousek níže po proudu za peníze Evropské unie postavena lávka pro pěší ze které se dá most docela dobře vyfotit. Jen pro doplnění: použít úzký Kilenclyukú híd pro chůzi je tak trochu hazard se životem, neb na něm není chodník, ale jen silnice číslo 33 spojující Tiszafüred a Debrecen. Hned vedle přes kruhový objezd je návštěvnické centrum národního parku s malou výstavou vycpanin místní fauny. K naší smůle byl obchod se suvenýry z technických důvodů uzavřen (chtěli jsme si koupit trička) a tak jsme si museli jít spravit chuť do místní csárdy. Obsluha trochu vázla, ale halászlé (pravděpodobně nejlepší, co jsem v Maďarsku zatím jedla) a hortobágyi palacsintu (tu bych mohla jíst po kilech) měli výborné. To vše za poslechu místní cimbálovky. Když už píši o jídle, během pobytu jsme navštívili ještě další dvě csárdy, Patkós csárdu u odbočky ze silnice 33 na Egyek a Kaparó csárdu u odbočky na Nagyiván, a jídelníček doplnili již o výše zmíněnou jókai bableves a sladkou gundel palacsintu (palačinka s mletými vlašskými ořechy, rozinkami, rumem, smetanou a čokoládou) či somlói galusku (piškotový korpus proložený vanilkovým krémem a rozvarem s rozinkami, to vše zalité čokoládou a šlehačkou), případně různou kombinací výše zmíněných. Maďarský buržoutismus v praxi.

V severní části obce Hortobágy se prý dají sehnat lístky na výlet koňským povozem mezi tradiční honáky koní (csikós) v širokých modrých kalhotách a černých kloboucích, sedlové studny a pastevecké usedlosti. Nezkusili jsme, tak nemohu posoudit jak moc velké či malé divadlo pro turisty to je. Avšak je známo, že vedle ochrany rozsáhlých stepních oblastí a mokřadů byl jedním z důvodu založení národního parku zachování původních plemen domácích zvířat, například uherského stepního skotu (szürke szarvasmarha), cápových ovcí (racka juh) a koní (nóniusz), se kterými se lze během vyjížďky setkat.

Naším cílem ale byli primárně ptáci a tak jsme většinu času trávili hledáním našich cílových druhů v horké letní pusztě na vyhlídkách různě rozsetých po parku. Někdy se zajímavé druhy objevily po pár krocích po vystoupení z auta (vlhy, dudci, ťuhýci menší), jindy jsme je málem přešli nebýt zkušených ptáčkařských očí jednoho ze členů výpravy schopné determinovat tu malou tečku v dáli na nebi (orlík krátkoprstý). Občasná tristní znalost juvenilních ptáků se dá nejlépe popsat pozorováním mladého „kvakoše“, který se před námi vznesli asi na 30 metrů a opsal pěkný oblouk než zapadl někam do travin. Až když se k nám přidal ten nezkušenější s halasným „Viděli jste toho mladého bukače?“ jsme zjistili, že bychom měli své frňáky více zarýt do učených knih o ptácích Evropy. Nicméně sýček stále odolával a mandelíka jsme zahlédli pořádně jen jednou, nepočítaje toho, co byl viděn sedící na balíku sena z rychlosti 130 km/h. V pusté pusztě řidiče svědí noha, když nemůže pořádně šlápnout na plyn, což se našemu řidiči stalo v jistý moment osudným, neb zrovna zpoza plotu vykouknul policajt, změřil rychlost a odměnil nás zvednutým palcem a za dva týdny obálkou plnou maďarských lejster s pětimístnou sumou k zaplacení a jednoho papíru s češtinou hodnou Google translatoru. Undorító.

Nesměli jsme nostalgicky vynechat ani sámošku v Tiszacsege, kde jsme nakoupili „suvenýry“ v podobě lahví vína, plastových kýblíků se sušenkami, Túró Rudi a pivo na večerní posezení na terase našeho krásného tiszabábolnského domku. Jakožto dcery a synové pivního národa jsme koupili od každého trochu, abychom se na konci shodli, že Borsodi je „pivo schválené samotnými Čechy.“

Náš přechodný domov, vesnice Tiszabábolna, se nakonec ukázal být tím největším překvapením výpravy. Vesnice plná květin, ulic roku a čapích hnízd se rozkládala podle mapy na jižním okraji ničeho. Doslova. Přes 200 kilometrů čtverečních puszty bez obcí, pouze se sporadicky rozesetými hospodářskými usedlostmi. Hned za vesnicí jsme objevili louži, která pro jistotu ani nebyla na mapě. Ale ptáčkařské srdce nad volavkami, kolpíky, husami a dokonce i jeřáby zaplesalo. Takto nás přivítalo Borsodi-Mezőség Tájvédelmi Körzet (volně přeloženo jako CHKO Boršodské louky). Následné večerní posezení s pivem, vínem, blatnicemi, skřekem jeřábů, houkáním sýčků, dvěmi dotěrnými kočkami a rojem ještě dotěrnějších komárů záhy vyplnilo podrobné zkoumaní mapy. Závěr: polňačky tam vedou + auto máme = dobrodružství na obzoru. A skutečně naše safari vyjížďky přinesly kýžené ovoce: mandelíci a i sýček se nakonec ukázal pěkně v detailu, ač si někteří neustále stěžovali, že to pořád není dostatečně blízko nebo v ideální kompozici pro jejich foto-telátko. Ale ta krajina, snad ještě maďarovitější než v hortobážském NP a rozhodně mnohem méně turisticky okupovaná. Nekonečné louky, křovinaté remízky a vodní kanály. Za sebe zvedám všechny palce hore. Skvělá expedice a s výborným osazenstvem. Třeba si to někdy zopakujeme.

PS: Celá výprava zabrala pět dní, cestou tam jsme přespávali na půli cesty v penzionu Fekete Macska (Černá kočka) v městečku Tata, cca 70 km západně od Budapešti. Anglicky tam sice vůbec neumí, ale toužíte-li okusit velkou lečo pizzu v přepočtu za 110 korun, je tohle to pravé místo!