Cesta šamana

Napsáno v roce 2012

Poznámka: Tato povídka se odehrává asi 10 let před hlavním příběhem. Byla napsána jako příspěvek do literární soutěže, proto jsou v ní znova vysvětleny i obecně známé skutečnosti světa pardanů.

Wolferion spokojeně spal pod dekou a pravidelně oddechoval. Ranní vzduch byl svěží a příjemně teplý. Slunce už putovalo po obloze a okolní krajina byla plná ptačího zpěvu, i když ne tak bohatého jako před několika měsíci. Jeho klidné spaní najednou narušil dotyk čehosi vlhkého na čumáku. Mladík jen nevrle zamrčel a aniž by otevřel oči, stočil se na pravý bok do klubíčka. Určitě by opět začal spokojeně oddychovat, kdyby se ho za okamžik zase něco nedotklo na levém uchu. Přetáhl si deku přes hlavu.

"Ještě chvilku," řekl rozespale.

Odpovědi se mu dostalo v podobě zabučení, které bylo tak blízko u jeho ucha, až se leknul a téměř se skutálel na holou zem. Do tváře mu velkýma tmavýma očima hleděla statná buvolí samice. Wolferion se posadil a natáhnul spánkem ztuhlé nohy, až mu v nich křuply snad všechny klouby.

Jeho lůžko bylo prosté. Tvořila jej jen hromada slámy umístěná v otevřeném přístřešku v buvolím výběhu. Mladík dlouze zívnul a rozmrzele se podíval na krávu.

"No jo, už vstávám," odpověděl jí, promnul si zelenomodré oči a pročísl krátké tmavě hnědé vlasy, aby z nich vytřepal slámu. Wolferion byl pardan, po dvou chodící kočkovitá bytost bez ocasu a čtyřprstýma rukama. Světle hnědá, velmi krátká srst na obličeji, ramenou, zápěstí a kotnících pokrytá drobnými tmavšími skvrnami, naznačovala, že Wolferion, stejně jako většina obyvatel tohoto kontinentu, patří k severní rase pardaního druhu.

Dospívající pardan vstal, protáhl si i zbytek těla a pověsil deku vysoko na trám pod rákosovou střechu přístřešku, aby na ni buvoli nemohli. Obava, že by ji večer už nemusel najít v takovém stavu jako ráno, byla na místě. Přeci jen přikrývka ani nebyla jeho. Půjčil mu ji hospodář, kterému patřil jak přístřešek a buvolí stádo, tak i statek a pozemky okolo.

Wolferionovy první kroky směřovaly, jako obvykle, na každodenní obhlídku výběhu, nikdo nemohl dopředu vědět, jestli se náhodou nějakému zvířeti nezachce ven či naopak dovnitř. Buvolí stádo, tvořené několika samicemi s potomky, se poklidně páslo. Jen nejmenší z mláďat nervózně chodilo po pastvině v zadní části výběhu, kde rostly tři mohutné buky. Pardan zahlédl, jak se mládě sehnulo a očichalo zemi pod sebou. Ať už ucítilo cokoliv, uskočilo a vylekaně zabučelo. Wolferionovi se ve tváři objevil zachmuřený výraz, když se přišel podívat blíž.

Tráva byla v jednom místě naprosto suchá a hlína vyprahlá, jakoby ji sem někdo přinesl z rozpálené pouště, kde několik měsíců nepršelo. To by možná nebylo moc zvláštní, kdyby mrtvá půda netvořila téměř dokonalý, asi půlmetrový, kruh, který navíc nebyl sám. Jen metr do něj byl další kruh a o kousek dál další a pak další. U čísla dvacet přestal pardan počítat, kruhy pusté země byly rozeseté po celé zadní části výběhu jako stopy obřího zvířete.

Wolferiona při myšlenkách na původce mrtvých stop zamrazilo v zádech. I když se je snažil zaplašit, držely se pevně jako klíšťata. Raději zahnal mládě zpět ke stádu a zamířil si to ke stavením.

Rozlehlé hospodářství pokrývala mozaika zejména malých rýžových políček obklopených záhony zeleniny a úzkými lány obilovin, brambor a kukuřice, jenž statkáři před mnoha desetiletími vyrvali z rovné bažinaté krajiny plné mokřadů, slepých ramen a lužních lesů. Na jižním okraji pozemků se tyčil nízký kopec se starým bukem a mohylou z kamenů na vrcholu. Samotný statek pak tvořila jediná zděná budova ve tvaru písmene L s doškovou střechou, terasou a dřevěnými doplňky. V jednom rameni domu byla stodola a ve druhém bydlela hospodářova rodina.

Wolferion prošel po chodníčku z plochých balvanů kolem několika záhonků a ohrazeného kurníku se slepicemi až k dřevěné zastřešené terase domu. Terasa byla otočena k jihu s krásným výhledem na rýžová políčka a kopec za nimi. Pod střechou viselo několik kulatých papírových lampiónů, ve kterých se večer co večer zapalovaly svíčky. Pardan měl tohle místo rád. Když to počasí dovolilo a on mohl spát venku v přístřešku, tak před tím, než se vydal na kutě, sedával tady na terase. Za svitu dohořívajících svíček v lampionech, pozoroval oblohu plnou hvězd a dýchal vlahý noční vzduch. Užíval si ten okamžik a snažil se zapomenout na minulost, která, jak doufal, zůstala venku za vraty tohoto statku.

Na terase stálo u zdi proutěné křeslo, ve kterém obvykle každé ráno sedával Zaikin, hospodář a majitel statku, a popíjel svůj oblíbený černý čaj. Dnes však bylo křeslo prázdné.

"Dobré ráno, Wolferione!" pozdravila mladíka pardanka ve středním věku, jenž právě vyšla s širokých posuvných dveří na terasu a v ruce držela utěrku.

Fejsu, dobře urostlá žena hospodáře, měla zástěru umazanou od mouky. Dlouhé hnědé vlasy si splétávala do copu až na jediný pramínek visící z čela. Vytřepala utěrku a pobídla Wolferiona, aby s ní šel dovnitř na snídani. Ten ji mlčky následoval.

Vešli do velké kuchyně s kachlovou pecí. Nad linkou s oprýskaným dřezem bylo na poličkách seřazeno nepřeberné množství misek, mističek, džbánků, talířů a sklenic různých barev i velikostí. Pod stropem visely přivázané rozmanité sušené bylinky a česnek. Na druhé straně místnosti, naproti peci s linkou, stál dlouhý obdélníkový stůl z tmavého dřeva s osmi židlemi. Na jedné z nich seděl Zaikinův o pár let mladší bratr Garan a snídal. Spokojeně ukusoval namazaný krajíc chleba. Wolferiona pozdravil pokyvem hlavy, neboť měl plnou tlamu jídla. Na rozdíl od podsaditého Zaikina, byl Garan vysoký a hubený. Krátké tmavé vlasy si dělaly co chtěly bez ohledu na to, jestli je Garan učesal nebo ne. Nikdy se o ně moc nestaral, okolo byla spousta důležitější práce než krotit rozverné vlasy.

"Dáš si taky čerstvě upečený chleba?" zeptala se Fejsu Wolferiona. "Konečně zase máme mouku, včera ji Garan přivezl od sousedů, kde mají mlýn." Výraz od sousedů, znamenalo od pět kilometrů vzdálené nejbližší usedlosti. Zdejší lužní krajina nebyla moc hustě osídlená, osamocené statky a jejich pozemky byly od sebe docela daleko. Nejbližší vesnice a menší města ležela den a půl cesty pěšky na severovýchod, kde se krajina začala vlnit a stoupat to kopců a hor. Na západ se táhly bažiny a meandry řeky Dunary a několik nezpevněných cest vedoucích až ke třista kilometrů vzdálenému mořskému pobřeží.

Wolferion přikývl, usadil se ke stolu naproti Garanovi a nalil si do čajové misky horký čaj, který stál v konvičce na stole.

Garan polkl sousto: "Konečně se sousedům podařilo opravit tu větrnou turbínu. Museli pro součástky až na pobřeží a to je pěkných pár dní cesty."

Fejsu zatím Wolferionovi ukrojila dva tlusté krajíce chleba a položila je i s máslem a medem před něj. "Ale tak aspoň tam zas viděli kus světa a civilizace," prohodila.

"Já sem na pobřeží nebyl ani nepamatuju. Všechny ti jejich vymoženosti," zamyslel se Garan a poškrábal se na bradě, "to už na mě není. Vždyť poslední zbytky civilizace odešly z tohoto stavení už před deseti lety, když se nám rozbil i ten poslední solární panel, co ohříval vodu. Práce je tady víc než dost a nějakou civilizaci k tomu nepotřebujeme, že Wolferione?" pohlédl na mladíka, který si zrovna mazal med na chleba.

Wolferion jen neutrálně zamrčel.

"Ty toho nikdy moc nenamluvíš," pousmál se Garan, "No nic, jdu pomoct Zaikinovi opravit ten plot, co jsme včera nestihli dodělat." Dojedl poslední kousek chleba a vstal od stolu. "Kde jsou vůbec všechna děcka?" zeptal se Fejsu.

"Tvá dcera se šla podívat do stodoly a mé ratolesti ještě spí. Ale už je jdu vzbudit," odpověděla.

Garan přikývl a měl se k odchodu.

"Počkej!" vyhrkl ze sebe najednou Wolferion. Poslední sousto polknul tak rychle, až se málem zadusil.

"Co se děje?" otočil se na něj tázavým pohledem hubený pardan.

"Našel jsem vzadu v buvolím výběhu ty mrtvé kruhy země, stopy nebo co to je," odpověděl.

"Zatraceně, už zase. To už je tenhle týden podruhé!" sevřel Garan ruce v pěst, "Dík žes mi to řekl," dodal ještě Wolferionovi, vyšel na terasu a zmizel z očí.

"Poprvé se tady ty mrtvé skvrny objevily asi týden před tím, něž jsi zaklepal na dveře ty, Wolferione, a prosil jsi o přístřeší a práci," zamyslela se nahlas Fejsu, sebrala ze stolu prázdnou čajovou misku a nůž od másla po Garanovi a položila je do dřezu. "Za pár dní objevily znova a pak byl klid. Až do teď. Jak dlouho už to vlastně s námi žiješ? Ten čas tak rychle letí, že ztrácím přehled." prohodila k němu, jakoby čekala, že se s ní bude vřele bavit. Mladík nikdy moc nemluvil, ale všechnu práci, co měl udělat udělal, takže nikomu jeho nemluvnost zvlášť nevadila. Za výpomoc nic nechtěl, jen střechu nad hlavou a něco do žaludku.

"Asi čtyři měsíce," řekl tiše a s takovým poníženým tónem, až se zdálo, že za ty mrtvé kruhy země byl zodpovědný on sám.

"Ale já ti to nevyčítám," usmála se na něj Fejsu, "je to jen náhoda," dodala a šla konečně vzbudit své děti.

***

Po snídani se Wolferion s lopatou šoural k jižní části pozemku, aby pročistil bahnem zanesené zavlažovací kanály pro rýžoviště. Pokud by rýže zůstala bez vody, mohla by celá úroda uschnout, což by teď, před blížící se sklizní, znamenalo obrovské ztráty.

Přímo před ním se za hranící políček pomalu zvedal nízký kopec, jediný v širém okolí. Nebyl nijak zvlášť vysoký, ale v rovinaté krajině působil mohutně. Z jeho vrcholu bylo vidět zvedající se hory na východě a nízké kopečky za řekou na severu. Na jih a na západ se rozprostíralo jen rovinaté moře zeleně. Pardan očima pomalu stoupal po travnatém svahu kopce. Na vrcholu se pod mohutným starým bukem tyčila mohyla z různě velkých kamenů navršených na sebe. Netušil k čemu ji kdo kdy postavil, ale při pohledu na ni, se mu sevřel žaludek. Nenáviděl to místo, protože bylo jediným pojítkem s jeho minulostí, na kterou chtěl zapomenout. Jenže jak se zdálo, minulost si jej opět našla.

A na náhody nevěřil.

***

Po několik dalších dní se nové kruhy neobjevily. Rýže zrála a čas sklizně nadešel. Jednoho večera se od západu přihnala bouře. Provazce vody padaly na zem, blesk střídal blesk a burácení hromu se slilo v neutichající dunění. Zaikin, Garan i Wolferion byli venku, sledovali jestli se nějaké zvíře nesplašilo nebo se neprotrhla jedna z hrází lemujících ryžoviště.

Když se bouře postupně přesunula dál na východ, provazce vody se změnily v občasné kapání a nad západním obzorem se obloha začala projasňovat, vrátil se na kost promoklý Wolferion na terasu. Svlékl si šedavý nátělník, vyždímal jej a přehodil přes zábradlí vytvořené z propletených větví. Otřepal se, utřel si mokré tlapy do rohožky a vešel do kuchyně, kde zrovna Fejsu připravovala večeři.

V místnosti však nebyla sama. U stolu seděl zabalen do deky neznámý starý pardan s vrásčitým čelem, tmavě modrýma očima a černými vlasy svázanými do drdolu. Měl krátkou srst tmavou jako noc. Nebylo pochyb, že neznámý návštěvník byl Lesan, jak se zkráceně říkalo lesním pardanům se skoro černou srstí. Wolferion se na starce velice nedůvěřivě podíval, což mu Lesan oplatil pronikavým pohledem hlubokých modrých očí, až mladíka přepadl neklid.

"Jmenuji se Cheveyan a pocházím z hlubokých tropických pralesů na jihu kontinentu. Většinu svého života jsem ale strávil putování z jednoho koutu světa ke druhému a zase zpět. Nezdržím se dlouho, jen bych si přál, aby mi uschly věci a oblečení a vydám se zase dál. Měl jsem štěstí, že mě bouře zastihla blízko vašeho statku, jinak bych se musel trmácet promoklý dál."

Fejsu uvařila Lesanovi horký čaj a položila před něj misku plnou rýže. "Najez se," pobídla ho. "Nad pecí ti všechno do rána uschne a místo ke spánku se pro tebe jistě najde."

Promoklý Wolferion stále nedůvěřivě postával u zdi, až se pod ním vytvořila loužička dešťové vody. Když Cheveyan poděkoval a pustil se do jídla, odpochodoval se usušit a převléct.

***

Na noc se obloha projasnila, vzduch čerstvě voněl a občas bylo slyšet, jak kape voda ze střechy a stromů. Mladík v tichosti vysedával na terase v načervenalé záři lampionů a užíval si jednu z těch krásných chvil, kdy se cítil spokojeně.

"Krásná noc, že ano?" ozvalo se tlumeným hlasem za Wolferionovými zády. "Ale poněkud smutná, když je šaman bez přítomnosti svého spirita," řekl Cheveyan a založil si ruce na hrudi.

Při posledních slovech sebou Wolferion trhl, myslel, že Cheveyan už dávno spí, stejně jako dávno podřimovala statkářova rodina. Lesan nejen že nespal, ale navíc přišel se slovy, která se Wolferion snažil poslední měsíce vytěsnit ze svých myšlenek. Sevřel se mu žaludek. Nepromluvil, zatnul dlaně v pěst a ani se na Cheveyana neotočil. Od prvního okamžiku se mu lesní pardan nelíbil a ten pocit v něm každým okamžikem sílil a pomalu se měnil v nenávist.

Lesan pokračoval: "Vím, že jsi šaman, a cítím, že tvůj spirit tady není."

"Dej mi pokoj," procedil mezi zuby mladík, postavil se a zmizel z lampiony osvícené terasy do temnoty noci.

Cheveyan se usadil na Wolferionovo místo, zhluboka nasál svěží vzduch noci a zkřížil nohy. Vrátí se, sice toho moc nenamluví, ale jeho zvědavost nakonec zvítězí, pomyslel si, než se jeho myšlenky rozplynuly ve klidu meditace.

***

Ve světě, kde pardaní žijí, se životní energie kolující každým živým organismem nazývá aura. Většinou není vidět, jen vytrénovaní jedinci mohou cítit její tok. Výjimkou jsou šamani. Pardani, jenž dokáží nejen auru využívat a ovládat, ale zároveň ji i chránit a udržovat její rovnováhu v přírodě. Ale aby to opravdu dokázali, potřebují společníka, spirita, zvířecího ducha, který se díky auře dokáže zhmotnit. V dávných dobách bývalo šamanů a spiritů mnoho, střežili křehkost přírodního bohatství a věřili, že Velký duch bdí nad jejich činy. S rozvojem nových technologií a rostoucího vývoje společnosti šamani ustupovali do pozadí stále častěji, až u většiny obyvatel převládla myšlenka, že zmizeli úplně. Ale poté, co se jeden z měsíců planety rozpadl a zničil velký kus civilizace, se šamani pomalu začali navracet do umírající společnosti, aby předali moc Velkému duchu. Takto se to aspoň mezi pardany říkávalo.

***

"Jak víš, kdo jsem… byl?" zeptal se s odmlkou v hlase Wolferion Cheveyana stále meditujícího na terase. Lampiony už dávno zhasly, hvězdy se posunuly k západu a nad obzor vystoupil pás zbytků rozpadlého měsíce. Když se Wolferion ztratil ve tmě, chodil nejprve mokrou travou kolem rýžových políček a tiše nadával. Dotěrní komáři jej však nakonec vyhnali až k buvolímu výběhu. Sedl si pod přístřešek do slámy a několik hodin zíral před sebe. Avšak Cheveyan měl pravdu, zvědavost nad mladíkem zvítězila.

"Cítím tvoji auru, je jiná, poznamenaná spojením se spiritem, typická pro šamany," odpověděl klidným hlasem stařec. Oči měl zavřené a vnímal okolí kolem sebe jen tím, co slyšel a cítil. Pokračoval: "Také mi však prozrazuje bolest a ztrátu. Ty asi moc nechceš být šamanem, že je to tak?"

Jestli předcházející překvapení, že lesní pardan ví o mladíkově tajemství, Wolferiona dotklo, teď jej doslova omráčilo. Zlost v něm rostla. To, že si všechno nechával pro sebe v něm pomalu bobtnalo, utlačovalo a dráždilo jeho nervy. Nakonec to nevydržel.

"To bratr měl být šamanem, ne já!" naštvaně pozvedl hlas a rozhodil ruce. Měl co dělat, aby opravdu nevybuchl a nevzbudil celý statek. "Nemůžu za to, že si Mokee vybral mě!"

"Tak Mokee je jméno tvého spirita. Co je to za zvíře?" zeptal se stále klidným hlasem Cheveyan, přecházející poznámku o bratrovi naprosto ignoroval.

"Veledaněk," vyhrkl ze sebe Wolferion a z rozčilení rychle dýchal.

"Musíš být ze zvláštní rodiny, když tě doprovází i další spirit tvých předků," pokračoval starý pardan.

Wolferion se na krátký okamžik nechápavě zadrhnul, ale jeho mozek si rychle propojil souvislosti. "Ty mrtvé stopy udělal spirit?" otázal se mladík. Podvědomě tušil, že s ním nějak souvisí, ale nevěděl jak.

"Jsi bystrý, mladý šamane," odpověděl, "opravdu je na svědomí spirit, který ale už nikomu nepatří, proto vysává auru z okolní přírody. Při každém jeho kroku musí něco zemřít, aby on mohl žít. Viděl jsem jej. Je to statný los, což značí, že musel patřit jelenímu klanu, stejně jako patříš k jelenímu klanu i ty."

Šamani většinou pocházejí ze starých rodinných klanů, které uctívají auru spiritů příbuzných zvířat. V takových klanech žije hned několik šamanů a jejich spiritů. Pouto mezi nimi prochází před amulet, který šaman nosí na těle. Pokud jej sundá, zůstane spirit v amuletu a čeká. Po úmrtí starého šamana si jeho spirit vybere nástupce. Než se však spirit rozhodne, může to trvat i několik let nebo dokonce desetiletí.

Wolferion už neměl sílu postávat a dál se hádat, únava po celodenní práci se hlásila o slovo a tělo se dožadovalo spánku. Posadit vedle Lesana.

"Jelení klan už není," řekl tiše.

"Omyl," odvětil Cheveyan. Oči měl stále zavřené. "Dokud budeš žít ty, krev a aura jeleního klanu bude žít dál, bez ohledu na to, jestli se svému osudu postavíš čelem nebo zády."

"Nevěřím na osud," odporoval Wolferion.

"Proč ne? Protože se mu nechceš podívat do očí. Ať se tvému klanu stalo cokoliv, Mokee měl dobrý důvod vybrat si za šamana tebe."

Ač to Cheveyan nedal na sobě znát, volně se potulující spirit bez šamana jej znervózňoval. Už slyšel pár nafouknutých báchorek o spiritech démonech, co dokázali zpustošit celé vesnice, vysát a rozvrátit okolní ekosystém, ale nevěřil jim. Možná na nich opravdu něco bylo. Přemlouvat tvrdohlavého šamana ale nehodlal.

"Ten losí spirit tady není náhodou." Odmlčel se. "Vaše cesty by se měli zkřížit a naplnit své poslání." Cheveyan v klidu vstal, popřál mladíkovi poklidný zbytek noci a odebral se na kutě.

"Běž do háje s osudem," odbyl ho s úšklebkem Wolferion, když na terase osiřel. Jen černé siluety stromů a kopce na hvězdném pozadí v tichosti vyčkávaly blížící se svítání.

***

"Vstávej, zase se objevily ty mrtvé stopy a tentokrát už docela blízko stodoly," zacloumal Zaikin Wolferionem. Ten nakonec usnul opřený o nosný trám přímo na terase. Leknutím se probral, překvapeně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Na obloze se líně plulo pár načechraných mraků ozářených zlatavým sluncem. V ten okamžik mu včerejšek přišel jako pouhý sen. Do reality jej ale velice rychle navrátila postava lesního pardana stojící opodál, oblečená a připravená na cestu. Loučila se s Fejsu a děkovala ji za jídlo a přístřeší.

Zaikinův ustaraný výraz směřoval ke kurníku. "Je to čím dál tím horší," posteskl si podsaditý hospodář, "dnes jsem našel i jednu mrtvou slepici. Nikde žádné kousnutí či vytrhané peří, prostě nic, jakoby z ní někdo jen tak vysál život."

Wolferiona bodlo v břiše, Zaikin byl až nepříjemně blízko pravdy.

Mladý šaman nechal Cheveyana odejít, aniž by mu řekl jediného slova na rozloučenou a celý den pomáhal sklízet rýži. Lesanova slova však nedokázal vypudit z hlavy, nemohl se pořádně soustředit na prácí a tak měl bahno až za ušima. Otočil se k mohyle na kopci, kde před čtyřmi měsíci zakopal Mokeeho amulet do země.

Nedalo mu to. Když slunce zapadalo a poslední červené paprsky dopadaly na usínající krajinu, stoupal Wolferion do kopce zarostlého travou a ruce si nesl malou zahradnickou lopatku. Před kamennou mohylou si sedl do trávy. Jakmile našmátral plochý kámen ležící u paty mohyly, odsunul jej a odkryl půdu pod ním, ucítil žaludek až v krku. Polknul a několikrát hrábnul lopatkou do hlíny, dokud nenarazil na kožený váček. Chvíli se rozmýšlel, jestli jej nemá raději zase zahrnout zeminou, ale nakonec se váčku přeci jen ostýchavě dotkl. V tu chvíli jeho tělem projela vlna silné energie, až na okamžik přestal dýchat a málem se svalil na zem. Tak silnou reakci nečekal.

Srdce mu bušilo, když si obsah váčku vysypal na dlaň. Byl to chomáček hnědavé srsti s malou hlavou veledaňka vyřezanou z jeleního parohu. Pověsil si amulet na krk a ten se rozzářil slabým nazelenalým světlem aury.

Blíží se, ozvalo se v hloubi šamanovi duše. To k němu promlouval jeho spirit.

Ač to Cheveyanovi neřekl, Wolferion losího spirita znal z doby, kdy byl ještě malé dítě. Patřil jeho dědovi, proslulému náčelníkovi vesnice jeleního klanu. Bylo to daleko na severu, kde na zemi v zimě padá sníh a kde se v noci po obloze prohánějí barvené polární záře. Náčelník však zemřel v boji s havraním klanem ještě dříve, než si Mokee vybral malého Wolferiona za šamana.

Pardan se rozhlédl po svazích kopce. Losa zatím nikde neviděl, ale moc dobře v sobě cítil Mokeeho rozrušení.

V posledních slunečních paprscích jej konečně zahlédl dole pod kopcem jako slabě zářící nazelenalý cár mlhy. Jak se blížil, záře jasnila a mlha nabývala podoby statného zvířete. Viděl, jak při každém spiritově kroku tráva kolem jeho nohou zvadla a zčernala

Pár metrů před šamanem los zastavil. Byl mohutný, minimálně o půl metru vyšší než Wolferion, s obrovskými lopatovitými parohy. Nedokázal se však zhmotnit celý, v jeho těle zelo několik různě velkých děr, ze kterých prosvítala zeleně zářící aura. Mrtvá země kolem losích kopyt se rozšiřovala, jak vysával z okolí životní energii, až se spojila v jeden celek a nadále rostla.

Losí oči žhnuly zelenavým plamenem. Stmívalo se a spiritovo vzezření připadalo pardanovi stále děsivější.

"Co chceš?!" zeptal se Wolferion. Cítil v sobě svého vlastního spirita a to mu dodávalo odvahu. Poprvé za dlouhou dobu byl rád, že má Mokeeho nablízku.

Vzpomněl si, jak ho jeho starší bratr nenáviděl, když si ho Mokee vybral za šamana. Celou dobu byli všichni přesvědčení, že bratr se stane šamanem. Veledaněk však rozhodl jinak. Další vzpomínka patřila jeho domovu na severu, když jej viděl naposled. Jako dítě s očima plnýma slz sledoval hořící zbytky vesnice. Chtěl vesničanům pomoci, ale zakázali mu to. Musel přežít. A pak se Wolferionovi vybavila jen dlouhá cesta na Mokeeho hřbetu.

"Nesložil jsi slib šamana," odpověděl los. "Můj amulet byl zničen před mnoha lety, když náš domov shořel a jelení klan se rozpadl. A ty," podíval se mu přímo do očí, "jsi jeho poslední šamanem."

To je všechno? Jen složit nějaký přiblblý slib? blesklo Wolferionovi hlavou. Přišlo mu to až moc absurdní.

Složit slib znamená stát se opravdovým šamanem, spolupracovat se spiritem a chránit koloběh aury v přírodě, řekl mu v duchu Mokee.

Já vím, odsekl Wolferion a založil si ruce na hrudi. Znal tu poučku moc dobře. Nestál o to. Spiriti i aura, všechno mu připomínalo tu bolestnou minulost, domov, který ztratil, pardany, které znal. Snažil se na to všechno zapomenout. Už během dlouhého putování, když opustil vesnici, si sundal z těla Mokeeho amulet. Jakmile jej nakonec po pěti letech nohy dovedly až sem na statek, zakopal amulet do země, kde doufal, že navždy zůstane.

Zavřel oči a znova si vybavil vzpomínku na vesnici. Dědův los se za ním táhl celou cestu, aby dohlédl na to, že dědictví jeleního klanu nezanikne. Riskoval, že se každým dnem může tok jeho aury rozvrátit a změnit jej v démona. A to všechno jen kvůli Wolferionovi.

V dálce nad severním horizontem se blýskalo. Mladý šaman se narovnal.

V rostoucí temnotě spatřil dole pod kopcem načervenalá světla lampionů visících na terase Zaikinova statku. Představil si, jak je celý statek zničený a krajina okolo pustá a mrtvá. Statkářova rodina by přišla o všechno. Ale pokud složí slib, los najde klid a navždy odejde.

Zhluboka se nadechl. Levou rukou si sundal amulet z krku a poklekl před losem na mrtvou vysátou zemi. Kousl se to pravého palce tak silně, až se na něm objevila čerstvá krev, která pomalu stékala po prstě dolů.

Krvavý palec přitiskl na amulet a nahlas řekl: "Slibuji, že spiritova aura bude vždy se mnou." Ucítil nový příval energie, jenž projela jeho tělem až do samého morku kostí.

Mohutný los pokyvem hlavy projevil uznání a se spokojeným výrazem se nadobro rozplynul.

***

"Fejsu pojď sem!" zavolal Zaikin a promnul si oči. Právě si sednul do proutěného křesla na terase i s horkým ranním čajem.

"Co se stalo?" vyběhla statkářova žena z kuchyně.

Zaikin natáhl ruku před sebe: "to tam včera nebylo," řekl a ukázal před sebe na kopec s mohylou. Na jeho západním svahu se rozprostíral obrovský kruh pusté země. Menších kruhů si statkář z takové dálky nevšiml. "Jestli to tak půjde dál, za chvíli nám to sežere celý statek," dodal nervózně a usrkl si čaje.

Wolferion se zrovna loudal od přístřešku, kde spal, na snídani. Na terase se zastavil a podobně jako Zaikin a jeho žena projel očima svah kopce. Potutelně se usmál, otočil se na patě a zamířil do kuchyně. Na krku se mu houpal Mokeeho amulet.

I když na spiritovu všudypřítomnost si bude muset zase zvyknout.

***

Wolferion zůstal na statku ještě celý rok, než vycítil, že je na čase odejít. Své šamanské tajemství Zaikinovi a jeho rodině však nikdy neprozradil.