Budaörsi Kopárok

Publikováno: prosinec 2018

Délka: 14 km, mapa.

Začátek: Mártón Áron tér, konečná tramvají 59, 59A a 59B.
Konec: Mártón Áron tér.
Cestovné: budapešťská šalinkarta.

Pár kilometrů před maďarskou metropolí podél dálnice M1 leží Budaörs. Zhruba 28 tisícové město by nebylo samo o sobě nikterak zajímavé, kdyby se neleželo na úpatí Budínských vrchů. Jižních xerotermních svahů, budu-li konkrétní. Nic? Žádné příjemné mrazení? Škoda, Budaörs je totiž taková větší maďarská verze Mikulova s obří Pálavou v pozadí. Bělostná dolomitová bradla mě lákala k návštěvně pokaždé, když jsem jela kolem žlutým autobusem. Avšak od té doby, co je naše D1 ještě větší mordor než kdykoliv předtím, a kdy povinná výbava na cestu mezi Prahou a Brnem zahrnuje i vařič a spacák, mají žluté autobusy pravidelně hodinu (i více) zpoždění, dávám přednost vlaku. Ale na Budaörs jsem nezapomněla.

Původně jsem měla druhý zářijový víkend strávit s kolegou v terénu, ale neb nám brouci nespolupracovali, přeložili jsme práci na pozdější datum. Počasí bylo stále plně letní a tak jsem s radostí podlehla vábení budaöršských kopců. Jako výchozí bod jsem si vybrala konečnou tramvaje na Mártón Áron tér u velkého hřbitova a dál hodlala pokračovat pěšky spletí budínských uliček až do kopců. Nejprve mě zaplavila nostalgie. Vždyť tato oblast byla před rokem mým prvním nesmělým krokem v objevování přírodních krás Budapeště a okolí. Ze zasnění mě záhy probrala facka z vedra. Ano, v půlce září již někteří vyšilují, že winter is coming, ale země maďarská má tu krásnou vlastnost, že léto zde trvá až do konce října. V mém podání to znamená, že to té doby nosím kraťasy a sandály. Dostat se z rozpálených ulic do stínu korun stromů nějakou chvíli zabralo. Ale nelitovala jsem, bloudit ulicemi a prohlížet si život místních mimo ruch centra má své kouzlo, ačkoliv vilové čtvrti na západě města jsou spíše doménou movitějších obyvatel.

Mám pocit, že téměř každý vršíček, který zůstal zástavbou nedotčen, je chráněný a má minimálně jednu naučnou tabuli s místní faunou a flórou nebo ještě lépe celou naučnou stezku. Ani první zastávka na cestě, Rupp-hegy (257 m n. m.), není výjimkou. Okem cizince má ochrana přírody v Maďarsku důležitý význam a setkává se s ní na každém kroku. Maďaři věděli, že jejich přírodní bohatství nemá v Evropě obdoby. Je proto dost smutné vědět, že součastné politice je příroda (a vlastně i věda) ukradená a peníze tečou jinými směry než na chod národních parků či akademie věd. A to je spolupráce obou institucí klíčová pro efektivní management a ochranu cílových oblastí, stanovišť, druhů, atd. Samotný Rupp-hegy je teplomilnou doubravou až polostepí. Výhled z něj není téměř žádný, ale potěšili mě otakárci ovocní a fenykloví a pár fotografů pobíhající kolem s odrazovou deskou snažíc se ukořistit nějakou pěknou motýlí fotku.

Cestou z prvního vršíku jsem zjistila, že potkávám podezřele moc lidí se psy a jakýmsi papírem v ruce. Rozřešení přišlo o dva kilometry dále, kdy měli pejskaři dostaveníčko v turistickém domě na okraji lesa. Další kilometry mi dělali společnost jenom šílení cyklisti a tlupy svátečních výletníků (soudě podle obuvi a celkového ohozu). Neděle lehce po poledni a rozhodně ne daleko od nejbližší civilizace. Nemohla jsem čekat idylickou samotu uprostřed lesa jako v Duna-Ipoly NP, kdy je možné i hodinu nikoho nepotkat. Hlavní cíl výšlapu ale stále ležel přede mnou a já v duchu doufala, že alespoň tam nepotkám procesí. Štěstí mi přálo.

Budaörsi Kopárok je přísně chráněná stepní oblast nad Budaörs a spadá mimojité pod Naturu 2000. Na jednom z kopců, zvaném Farkas-hegy (v překladu Vlčí hora, 343 m n. m.) se nachází nový pomník kluzákovému létaní, neb právě zde v roce 1929 začala éra kluzáků v Maďarsku. Do dnešních dnů se ale zachovaly jen zbytky hangárů. Podle naučných tabulí se v oblasti opět vyskytuje štíhlovka kaspická a další zajímavá herpetofauna (viz příspěvek o Vörös-kővár). Po vypití snad litru vody a vychutnání zsemle se sajtkrémem a pěkného výhledu na jih bylo na čase sejít dolů do Budaörs.

Město samotné nepředstavuje významný turistický cíl. Ze zástavby se ale trčí dva kopečky, vyšší Odvas-hegy a nižší Kő-hegy, který díky kapličce na vrcholu nápadně připomíná Svatý Kopeček nad mým oblíbeným Mikulovem (poslední výspa severní Panonie u nás, víno, pěkné město a pár skvělých exkurzí, ano, když pominu divnolidi, Mikulov můžu ve velkém). Cesta na vrchol je nejprve lemována úzkými uličkami s občas skutečně kuriózní sbírkou haraburdí okolo malých domků natěsnaných na sebe a pak opraveným schodištěm, které začíná pomalu na pididvorku jednoho z domů. Avšak návštěva Kő-hegye za to stála. Následovala už jen několika kilometrová cesta zpět na zastávku tramvaje. Hlavní město začínalo na okraji Budaörs poněkud netradičně. Cedule oznamující, že tady už je Budapešť, pro jistotu chyběla a byla přítomna jen ta s informací, že tady už Budapešť není. Stála částečně pozřena vegetací na křižovatce dvou ne zrovna hlavních ulic u posledního domu v Budaörs a poté se minimálně 1 km nic nedělo. Jen asfalt, křoviny, stromy a typické dvojité sloupy elektrického vedení. Vskutku stylové.